Lunapark duše

22. července 2007 v 0:20
Treba byt večne opitý. V tom je všetko. To je jediná otázka. Aby človek necítil strašlivé bremeno času, pod ktorým sa prehýbajú vaše plecia a ktorý vás tlačí k zemi, treba sa neprestajne opíjat.
Ale čím? Vínom, poéziou alebo cnostou, ako chcete, ale opíjajte sa.
A ak sa niekedy zobudíte na schodoch paláca, v zelenej tráve priekopy, v ponurej samote svojej izby a opojenie sa zmiernilo alebo zmizlo, opíjajte sa vetra, vlny, hviezdy, vtáka,hodín, všetkého, čo prchá, všetkého čo stone, všetkého, čo sa valí, všetkého, čo spieva, všetkého, čo hovorí, opýtajte sa, kolko je hodín a vietor, vlna, hviezda, vták, hodiny vám odpovedia: "Je čas opit sa! Aby ste neboli otrokmi týranými časom, opíjajte sa, opíjajte sa bez prestania! Vínom, poéziou alebo cnostou, ako chcete."

Charles Baudelaire, Parížský spleen

Mala som šestnást. Hltala som Baudelaira, Rimbauda, Ginsberga a Ferlinghettiho, Bukowského a Morgensterna. Do básní som sa vedela ponorit, bola som nahnevaná na celý svet, chcelo sa mi plakat a potom smiat a nikto- ani ja- nevedel prečo. Hocikde mimo tohoto sveta... tam chce Baudelairova duša a tam chcela aj moja. A pritom - Svet je ohromné miesto kam sa narodit- píše Ferlinghetti v Obrazoch zmiznutého sveta:

...
Ano, svet je najlepšie z miest, kde možno stvárat
také kadečo ako sú samopašné výčiny a lúbostné výčiny
a tragické výčiny kde možno spievat odtrhovačky a
inšpirovat sa a chodit si len tak a na všetko sa dívat
a ovoniavat kvety a šteklit sochy ba aj mysliet
a bozkávat sa a robit deti a nosit nohavice a kývat klobúkom
...


Mala som šestnást. Okrem čítania som písala. Vášnivo, vždy a rada. Básne, poviedky, úvahy. Napísala som knihu. Volala sa Laura. Bol to príbeh o hladaní- akési spojenie dvoch svetov- skutočného a imaginárneho- či sveta, do ktorého sa Laura dostala vdaka niekomu, koho nikto okrem nej nevidel a o kom si nebola istá kto to je. Bol to Nik.
Bolo to o prepojení života a nesmrtelnosti- a práve k Nesmrtelnosti som sa (nie úplne náhodou) nedávno dostala.

Cesta: pruh země, po kterém se chodí pěšky. Silnice se liší od cesty nejenom tím, že se po ní jezdí autem, ale že je jen čarou, která spojuje jeden bod s druhým. Silnice nemá smysl v sobě samé, smysl mají jen dva body, které spojuje. Cesta je chválou prostoru. Každý úsek cesty má smysl sám v sobě a zve nás k zastavení. Silnice je vítězným znehodnocením prostoru, který její zásluhou není nic než pouhou překážkou lidského pohybu a ztrátou času.
Předtím, než se cesty ztratily z krajiny, ztratily se z lidské duše, člověk přestal toužit jít, jít po vlastních nohách a radovat se z toho. Ani svuj život už neviděl jako cestu, nýbrž jako silnici, jako čáru, která vede od bodu k bodu, z hodnosti kapitána k hodnosti generála, z funkce manželky do funkce vdovy. Čas života se mu stal pouhou překážkou, kterou je třeba zvládat čím dál většími rychlostmi.

Milan Kundera, Nesmrtelnost

Mala som šestnást a myslela som si, že som zamilovaná

Kto len dal láske
to zlé
to nemúdre meno?
Prečo ju nenazval prosto
umieraním?

Ko Kin Šú

Myslela som si to, ale nebola to láska. Nebola to dokonca ani zamilovanost.
Bola to len zvedavost.
Obdiv. Strach. Hanblivost.
A trocha nehy.
Trápila som sa vtedy preto, lebo v šestnástich sa proste trápime- všetko vnímame inak, dvojnásobne, všetko sa nás úplne bezprostredne dotýka, všetko musíme vyriešit a zrazu nevieme ako.

Ludia majú hviezdy, ale ony neznamenajú pre všetkých to isté. Ked budeš v noci hladiet na nebo, bude sa ti zdat, akoby sa všetky hviezdy smiali, pretože ja budem bývat na jednej z nich, pretože ja sa budem na jednej z nich smiat. T y budeš mat hviezdy, ktoré sa vedia smiat. A ked sa utešíš, budeš rád, že si ma poznal.

Antoine de Saint-Exupéry, Malý princ

Mala som šestnást a plakala som. Už tretí den v kuse a nemohla som sa utíšit. Bolelo to.Ako strašne to bolelo. Cítila som ako sa mi zviera srdce a myslela som, že pukne. Tá bolest prenikala do každej časti mojho tela, nevládala som sa nadýchnut, bola som na to všetko príliš mladá a príliš nepripravená. Nevedela som nič o Smrti.
Vošiel otec a videla som, ako sa o mna bojí. Bolo mi to jedno, ja som sa už o seba nebála.
Podal mi Malého princa.
Mala som chut vyhodit ho do koša.

Množenie vecí.
Narážanie ladov.
Nežnosti, čo Zemou otrasú
Milovanie v kusej koži
úžasu.

Miroslav Válek, Zakázaná láska

Otec vždy miloval knihy. Kupoval ich, požičiaval si a nevracal, daroval, ukazoval, hromadil. A hlavne mi ich stále nosil. Niekedy len tak- To máš do svojej budúcej knižnice, ked budeš mat vlastný byt...( tak mi priniesol Tuláčika a Kláru, In watermelon Sugar, Alenku v ríši diviv, Dejiny Florencie, Životopisy Vasariho a desiatky iných) alebo povedal- Aby si mala inšpiráciu ku kresleniu s velkou knihou Leonardo da Vinci (a ja som kreslila- a vela) ale najčastejšie býva- Tu máš, prečítaj si to a potom mi povedz aké to je.
Niekedy mi prinesie knihu, nesie ju pred sebou ako cenný poklad, opatrne mi je podá a ja viem, že je to niečo zvláštne.
Naposledy to boli nádherné Shakespearove Sonety s kopiami rytín z 15. storočia na tvrdom papieri.

Ako zlý herec. ktorý na scéne
zabudol text ked prišla nanho tréma,
alebo prehnal svoje nadšenie
a zrazu zistil, že hlas v hrdle nemá,
tak i ja, plachý, zrazu nemám viet
a neviem lásku nahlas nazvat menom
zdá sa, že lásky vôbec vo mne niet-
a klesám pod nou ako pod bremenom
Nech oči za mna všetko povedia
vyslovia bez slov, čo je v srdci nové!
Ved hoci oči vraviet nevedia,
jazyk to nikdy lepšie nevypovie.

Nauč sa čítat mlčanlivé hlásky!
Očami počut- to je múdrost lásky

William Shakespeare, Sonety

Ked som si ho prečítala- Sonet XXIII, pochopila som, prečo otec tú knihu tak držal. Daniel Hevier môže byt majstrom prekladu, ale originál znel:
O learn to read what silent love hath writ
To hear with eyes belongs to love's fine wit...

To je spôsob ako sa priblížit nesmrtelnosti.

A teraz si hovorím: Aj ked to obdobie bolo pekné, milé, romantické, búrlivé, plné kriku a hádiek, plné slz a vášní, som rada, že už nemám šestnást.
Moja Laura stále leží zviazaná v skrinke, spomienka, ale dnes ničnehovoriaca. Nič mi nepripomína. Zvláštne?
Spomienky zostali uchované inak.
A smrt mi už nepripadá ako tá najhoršia vec na svete. Ani zdaleka.

Zabúdaš, o čo sa my tu deň čo deň usilujeme? Ak naše priatelstvo závisí od priestoru a času, potom ho zničíme vo chvíli, ked prelomíme bariéry pristoru a času! ked prekonáme priestor, zostane nám predsa večné TU. A ak prekonáme aj čas, ocitneme sa vo večnom TERAZ. A my sa tu uprostred TU a TERAZ iste nejedenkrát stretneme, tým som si úplne istý.

Richard Bach, Jonathan Livingston Seagull



A nakoniec súkromné PS:

Ať tomu bylo jakkoli, ten stud, i když byl jen zdáním studu, i když byl jen vzpomínkou na zdání studu, ten stud byl zde, byl s nimi v malém hotelovém pokoji, omamoval je svou magií a dával všemu smysl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kata Kata | Web | 11. srpna 2007 v 19:06 | Reagovat

WoooooW!!! Uzasny clanok!!! Loved it, loved it! Som nadsena!

2 jana jana | 15. listopadu 2009 v 22:10 | Reagovat

narazila som nahodou,precitala som so zvedavostou a odisla som odpovedou,ktoru som teraz potrebovala tak velmi od niekoho pocut...........

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama