Jednoducho?

18. září 2008 v 22:27
"Áron je odvážný mladík. Vidí v parku na lavičce osamělou slečnu a hned si přisedne. Za chvíli se k ní přisune a vezme ji za ruku. Slečna nic. Hoch minutku počká a odváží se jí políbit. Slečna zase nic. To mu je už divné.
-Proč nic neříkáte?- ptá se.
-Maminka mi zakázala dávat se do řeči s cizími muži."
Keď je život príliš komplikovaný, vážime si jednoduché veci. Byť zas na Slovensku na mňa prekvapujúco zapôsobilo ako balzám na dušu (aj napriek biednym 6 stupňom, ale budiž) Všetko je príliš ľahké, keď sa nemusíte o nič starať, každodenne vás rodičia zásobujú jedlom a prekvapeniami a najväčšou starosťou je poriadne vyvenčiť psa. Nemusíte sa dokonca pozastavovať ani nad tým, čo si oblečiete, lebo tu je to úplne jedno.
V Prahe sa mi príliš živo vynorili staré spomienky, a k tomu sa pridávali nové zážitky a dokopy to nedávalo zmysel a celé moje telo sa tomu bránilo rôznymi spôsobmi. Bolo to na striedačku. Zima,. Teplo. Áno. Nie.
Vrátila som sa do Lučivnej do mojej zrenovovanej izby s úžasným svetlom, na ktorého meniace sa farby som prvé dva dni zhypnotizovane čumela...
... a hlavne k novej knihovničke plnej kníh- kde inde aj hľadať odpovede na tisíce otázok? A tak som sa vrátila k môjmu obľúbenému zoznamu-začala som rozprávkami a skončila pri tatovej hrubej knihy židovských anekdot- netušila som, koľko pravdy môžu skrývať obyčajné vtipy:)
Sedela som a čítala--- dočítala som Majstra šarkanov, pustila som sa do Medzinárodného práva súkromného a od neho veľmi rýchlo prešla ku kope časopisov na nočnom stolíku, hromaždila som si na kopu knihy, ktoré si chcem vziať do Prahy a pritom som listovala a hľadala jednoduché odpovede na moje otázky.
"Patří k definici citu, že se v nás narodí bez naší vule, často proti naši uli. Ve chvíli, kdy chceme cítit, cit už není cit, ale imitace citu, jeho předvádění " písalo sa v Nesmrtelnosti... ale to som už vedela, nie?
A čo s tým? Čo ďalej? Čo s tým citom, ktorý prišiel proti našej vôli a naopak- čo s tým, ktorý k nám prichádza možno bez vôle niekoho iného a nemôžeme ho opätovať, lebo naša vôla nám prikázala cítiť niečo iné (alebo k niekomu inému)?
Tak som čítala dalej:
"Když byl velice mladý, byl stydlivý a snažil se, aby při milování byla tma. Ve tmě však měl doširoka otevřené oči, aby alespoň něco uviděl díky slabému paprsku, který prosvítal pod staženou žaluzií. Pak si na světlo nejenom zvykl, ale vyžadoval ho. Když zjistil, že má partnerka zavřené oči, nutil ji, aby je otevřela. A jednoho dne si s překvapěním uvědomil, že se miluje při světle, ale má zavřené oči. Miloval se a vzpomínal. "
Otvorené? Zatvorené? Tma? Svetlo? Alebo len jemné červené šero? Spomínala som na to, čo nemalo byť a rozmýšlala nad tým, o čom viem, že nebude.
A či sa dá zbaviť citu- či už s našou vôľou alebo proti nej.
Otec so mnou urobil obchod: vymenil Nesmrtelnost za Směšné lásky… už sa na ne teším, lebo presne také niekedy tie moje "lásky" bývajú.
Nakoniec som sa však predsa vrátila k tomu juadizmu, Židia zjavne majú zmysel pre humor:
"Rabín kárá hříšníka:
-Slyšel jsem, že žijete v konkubinátě.
-Co to je?
-To znamená, že žijete s cizí ženou stejně jako s vlastní.
-Stejně? Kdepak! Mnohem líp!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama